historie chovatelské stanice
🐾 2021 – Začátek cesty
V roce 2021 jsem se rozhodla věnovat chovu křečků džungarských s jasnou vizí – být malou, kvalitní chovatelskou stanicí zaměřenou na přírodní barvy agouti a sapphire, a zároveň pomoci rozšířit krásnou kresbu merle.
🐾 2022 – Nové výzvy
Zájem o křečky s barvou pearl byl obrovský, a tak jsem se rozhodla rozšířit chov i o tuto variantu. Přestože to není moje nejoblíbenější barva (ale co bych pro vás neudělala! 😄), věděla jsem, že je důležité udržet tuto linii, zvlášť když v tomto roce výrazně ubylo chovatelských stanic.
🐾 2023 – Rozrůstání a nové druhy
Z malé chovatelské stanice se stala větší – díky velkému importu se chov výrazně rozrostl. A nejen to! Rozhodla jsem se rozšířit svou činnost i na křečíka čínského, což přineslo nové výzvy a zkušenosti.
🐾 2024 – Zaměření a nové role
Letos se chci soustředit na barvu agouti, kresbu pearl a merle. Také mě čeká důležitý milník – odchov mého prvního vrhu křečíků čínských. Kromě toho k nám přibyla samička křečka syrského jako mazlíček (neplánuji jejich chov, ale kdo ví, co přinese budoucnost!).
Velkým krokem v mé chovatelské cestě je také to, že jsem byla jmenována poradcem chovu pro křečíka džungarského a čínského a začínám se zaučovat jako posuzovatel křečíků džungarských na výstavách.
🐾 2025 – Nové výzvy a hledání směru
Moje samička křečka syrského nese zajímavý gen Dg, a tak jsem se s ní pokusila o odchov mláďat. Bohužel přes zimu se jí do toho moc nechtělo, a teď už vím, že žádná mláďata mít nebude.
Tento rok nezačal úplně nejlépe – ztratila jsem dvě chovné linie, což mě přimělo zamyslet se nad dalším směrem. Chov je někdy plný radosti, jindy přináší zklamání, ale vždycky je to cesta plná zkušeností. Teď je čas promyslet, kam se posunout dál.
(ne)dávná historie aneb moje začátky
Prvního křečka džungarského jsem dostala ve svých sedmi letech – malou huňatou kuličku, která se mi okamžitě stala nejlepším kamarádem. Rodiče mi ale jasně řekli: „Tohle je tvoje zodpovědnost.“ A tak jsem se učila, že zvířátko není hračka, ale živý tvor, o kterého se musím starat. Eliška, jak jsem ji pojmenovala, byla nádherná agouti samička a dožila se krásných 2,5 roku.
Mezi lety 2011 a 2017 si nejsem jistá, zda jsem měla dalšího křečka – myslím, že ano, ale bohužel žádné fotky se nedochovaly. Možná někde v mé paměti běhá vzpomínka na dalšího malého společníka, ale jméno už odvál čas.
Další křeček, na kterého si ale vzpomínám naprosto přesně, byla opět agouti samička jménem Píďa. Byla to výjimečná osobnost – nekousala, byla mazlivá a na zavolání vždy vylezla z domečku, což bylo až neuvěřitelné. Tři roky jsme byly nerozlučná dvojka.
Po její smrti přišla Sněhulka – krásná pearl samička. Byla jiná než Píďa, měla svou hlavu, občas náladičku, ale i tak jsem ji měla moc ráda. Každý křeček je jedinečný a Sněhulka mě naučila, že ne vždy je všechno dokonalé.
Až do této chvíle jsem všechny své křečky pořizovala ze zverimexu. Stejně jako mnoho lidí jsem tehdy netušila, že existují chovatelské stanice, kde se rodí zdraví a pečlivě vybraní jedinci.
To se změnilo právě díky Sněhulce. Její povaha mě donutila přemýšlet jinak – a tak jsem se začala zajímat o chovatele a jejich práci.
A pak přišla Furby. Moje první křeččí princezna z chovatelské stanice. Díky skvělé chovatelce jsem si mohla vyzkoušet odchov mláďat – a bylo to něco, co mě naprosto uchvátilo. V tu chvíli jsem věděla, že tohle není jen koníček, ale vášeň. Že chci mít svou vlastní chovatelskou stanici.
A tak se 9. prosince 2020 můj sen stal skutečností. Moje chovatelská stanice dostala jméno po samičce, která mi otevřela dveře do tohoto světa – Furby. Protože po kom jiném bych ji měla pojmenovat?
Furby Mazlíček z Brna